Čelist nemusí být jen uvolněná

"Zatínáte zuby?"

Na tuhle otázku dostávám při konzultacích velmi různé odpovědi. Některé klientky vědí přesně:

"Ano. Při práci, při řízení nebo když se soustředím. Večer už mě čelist bolí."

Mnohem častěji ale odpověď zní:

"Nevím."

A to je vlastně docela zajímavé. Čelist používáme celý den. Mluvíme. Jíme. Polykáme. Smějeme se. Zíváme. Soustředíme se. Reagujeme na svět kolem sebe. Přitom většinou vůbec nesledujeme, co právě dělají naše zuby, jazyk nebo žvýkací svaly.

Dokud nás něco nezačne obtěžovat.

Když se pak během konzultace k čelisti vracíme, někdy klientku poprosím, aby si jí během dne začala jednoduše všímat. Ne napravovat. Ne okamžitě uvolňovat. Nejdřív jen zjistit. Jsou teď zuby u sebe? Jak se čelist cítí? Je v ní aktivita, i když právě nejím ani nemluvím? A najednou se začnou objevovat okamžiky, které předtím zůstávaly mimo pozornost. Při psaní e-mailu. V autě. Při soustředění. Při cvičení. Ve chvíli, kdy člověk spěchá. Nebo úplně obyčejně u počítače.

Tohle zvědomování považuji za důležitý začátek. Protože to, o čem vůbec nevím, mohu jen těžko vědomě ovlivnit.

Současné pojetí bdělého bruxismu navíc není omezené jen na výrazné skřípání nebo silné zatnutí zubů. Patří sem i déle trvající kontakt zubů nebo zvýšená aktivita čelisti bez skutečného sevření. A právě takové nenápadné chování může během běžného dne snadno unikat pozornosti.

Ale tady přichází druhá část. Cílem není kontrolovat čelist každou minutu. A už vůbec ne vytvořit z "uvolněné čelisti" nový ideální stav, který je potřeba celý den hlídat.

Čelist totiž není místo, které by mělo být pořád neaktivní. Potřebujeme ji používat. Potřebujeme ji při jídle. Při řeči. Při výrazu. Svaly čelisti umějí reagovat na velmi rozdílné funkční požadavky a jejich aktivita se přirozeně mění podle toho, co právě děláme.

Proto mě při práci mnohem víc než představa dokonale uvolněné čelisti zajímá něco jiného.
Rozsah možností.

Umím čelist zapojit. A umím ji zase pustit. Umím vytvořit sílu, když to potřebuji. A nemusím ji držet ve stejné míře ještě dlouho potom, co její práce skončila.

Mně dává smysl přemýšlet o tom jako o repertoáru. Čím širší repertoár máme k dispozici, tím víc možností může tělo podle situace použít.

Problém pro mě proto není samotná aktivace.

Zajímavější je chvíle, kdy se jeden způsob začne stávat téměř jediným. Když se čelist naučí velmi dobře zatínat, ale podstatně hůř povolovat. Když člověk ani neví, že ji drží aktivní. Nebo když sice umí čelist vědomě uvolnit, ale za několik minut se bez povšimnutí vrátí do známého nastavení.

Právě proto někdy s klientkami používáme malé uvolňovací minutky. Ne jako velké cvičení. Spíš jako krátkou připomínku během dne. Na chvíli si všimnout. Povolit. Ucítit rozdíl. A potom pokračovat dál.

Jedna minutka samozřejmě nezmění návyk, který člověk opakuje roky. Ale opakovaná zkušenost může postupně rozšiřovat to, co je pro nás dostupné. Monitoring bdělého zatínání se ostatně používá i ve výzkumu právě proto, že krátké opakované zastavení v rámci běžného dne dokáže zvýšit povědomí o tom, co čelist skutečně dělá.

A právě tady je pro mě rozdíl mezi "uvolnit čelist" a naučit se s ní zacházet svobodněji.

První může znít jako jednoduchý povel: Povol.

Druhé je proces. Nejdřív si všimnout. Postupně rozeznávat různé míry aktivity. Zažít rozdíl mezi zapojením a povolením. A dát tělu možnost obojí střídat.

Proto když se mě někdo zeptá, jestli by měla být čelist pořád uvolněná, moje odpověď by byla spíš ne. Nemusí být pořád uvolněná. Potřebuje umět povolit. A zároveň potřebuje zůstat schopná udělat přesný opak. Aktivovat se. Zabrat. Kousnout. Mluvit. Smát se. A potom zase pustit.

Možná tedy cílem není najít jeden správný stav čelisti. Ale získat mezi jejími různými stavy trochu větší svobodu.