Ještě než se dotknu

Klientka ještě neleží na lehátku. Ale já už ji přesto vnímám.

Jak vešla do místnosti. Jak se posadila. Jak rychle mluví. Jak zní její hlas. Jak se pohybuje, jak drží či nese tělo, jak dýchá, jak reaguje na prostor, na moje otázky, na chvíli ticha. Nevyvozuju z toho ještě závěry. Teprve načítám, získávám informace.

Možná právě proto pro mě práce s tváří nezačíná až na lehátku. Začíná ve chvíli, kdy do TVÁŘOVNY vstoupí člověk.

Ne tvář. Člověk.

Když pracujeme rukama, je snadné dát doteku výsadní postavení. Jako by skutečné poznávání začínalo až tam, kde se prsty setkají s tkání. Jenže ruce nejsou první smysl, který do setkání vstupuje. Dívám se. Poslouchám. Vnímám tempo. Vnímám, jak klientka zabydluje prostor a jak se v něm cítí. A teprve potom přijde dotek. Ne jako začátek. Jako další vrstva.

Pro mě je důležité slovo navnímat.
Ne rozklíčovat, ne rozluštit.
Ne vytvořit si během prvních minut teorii o člověku, který sedí přede mnou.

Navnímat znamená chvíli zůstat u toho, co je skutečně přítomné. Klientka může mluvit rychle. To ještě neznamená, že to nutně musím s něčím propojit. Může se pohybovat opatrně. Nemusím se domýšlet, co za tím stojí. Může působit jinak než při poslední návštěvě. A právě to "jinak" může být důležitější než moje představa o tom, jaká bývá obvykle. Stejná klientka totiž nepřichází pokaždé stejně.

To, co vnímám dnes, proto není charakteristika člověka. Je to informace o dnešním setkání. A to je rozdíl, který považuji za důležitý. Protože jakmile mám pocit, že klientku už "znám", můžu ji začít vnímat spíš skrze svou paměť než skrze to, co skutečně přináší.

Vím, co mi říkala minule. Vím, kde bývá citlivá. Vím, jak obvykle reaguje. A mozek velmi rád pokračuje v příběhu, který už jednou začal. Jenže dnešní člověk nemusí být totožný s tím minulým. Proto pro mě každé setkání začíná znovu. Ne od nuly. Ale s otevřeností k tomu, že něco může být jinak.

A potom přijde lehátko. Změní se poloha. Klientka zavře oči. Rozhovor ustoupí. A já poprvé položím ruce na tvář. Najednou mám k dispozici další druh informace. Vnímám mechanickou kvalitu pod rukama. Odpor. Poddajnost. Rozdíly mezi jednotlivými místy. Klientka zase může vnímat tlak, komfort nebo citlivost. Dotek tedy nezačíná nový příběh. Doplňuje ten, který se začal skládat už před ním. A někdy ho také naruší. To je pro mě možná ještě zajímavější.

To, co jsem před lehátkem považovala za důležité, se nemusí pod rukama potvrdit. Něco, čeho jsem si předtím téměř nevšimla, může najednou vystoupit do popředí. A právě tady se ukazuje, jak lákavé je začít informace rychle spojovat. Viděla jsem určité držení těla. Slyšela určitý příběh. Pod rukama teď vnímám určitý odpor. A během několika sekund může vzniknout velmi přesvědčivé vysvětlení.

Jenže přesvědčivý příběh ještě nemusí být pravdivý.
Propojenost neznamená kauzalitu.

To, že vedle sebe existuje několik informací, ještě neznamená, že jedna vysvětluje druhou. Proto pro mě není cílem nasbírat co nejvíc signálů a potom z nich klientku "poskládat". Spíš postupně rozšiřuji obraz. Pohledem. Poslechem. Rozhovorem. Dotykem. Reakcí klientky. A nechávám jednotlivé informace vedle sebe tak dlouho, dokud skutečně není důvod je spojovat.

Možná i proto pro mě zkušenost neznamená jen zkušenější ruce. Znamená citlivější oči. Pozornější uši. Větší schopnost zachytit drobnou změnu. Ale také větší zdrženlivost v tom, co si z ní dovolím vyvodit. Nejdřív tedy klientku navnímám. A potom se jí dotknu. Ne proto, aby mi ruce potvrdily to, co už jsem si o ní začala myslet. Ale aby k tomu, co už vnímám, přidaly další vrstvu.

A někdy mi třeba ukázaly, že je potřeba začít přemýšlet úplně jinak.