Ještě než se dotknu

Klientka ještě ani neleží na lehátku. Teprve vstupuje do místnosti v župánku, sedá si do křesla a bere do ruky čaj. Přesto už moje práce začala. Všímám si, jak do místnosti vstoupila. Jak se pohybuje. Jak rychle mluví, jak zní její hlas. Jak dýchá. Zda se hned usadí, nebo chvíli hledá polohu. Jestli přichází s energií, nebo se zdá unavená. Jestli potřebuje mluvit, nebo jí vyhovuje ticho.

Nejde o vyšetření. Je to spíš první část setkání.

Když pracujeme rukama, snadno může vzniknout dojem, že to podstatné začíná až dotykem. Že teprve na lehátku dostáváme skutečné informace a všechno předtím je jen příprava.

Já to tak nevnímám.

Ruce přijdou až později. Před nimi jsou oči. Uši. Rozhovor. Prostor. Čas, který spolu strávíme dřív, než se klientky vůbec dotknu. A právě během něj se pomalu orientuju v tom, kdo dnes sedí přede mnou.

Říkám schválně dnes. Protože jednou vejde do dveří rychle, mluví už cestou ke křeslu a má potřebu během několika minut říct všechno. Jindy je stejná žena tišší. Sedne si a dlouho drží hrnek v rukou. Potřebuje čas. Někdy přijde odpočatá. Jindy po dni, který byl příliš dlouhý. Někdy chce mluvit. Jindy je cítit úleva už v tom, že na chvíli nemusí. To všechno se může během návštěvy nebo mezi dvěma setkáními proměnit. A mě právě tahle proměnlivost na práci s lidmi baví.

Připomíná mi, že každá návštěva je skutečné setkání, ne pokračování podle předem připraveného scénáře.

Samozřejmě mám strukturu.
Vím, co potřebuji zjistit.
Vím, kam péče směřuje.

Mám zkušenost s člověkem přede mnou i s jeho předchozími návštěvami. Ale mezi strukturou a skutečným setkáním je ještě prostor, do kterého se musí vejít dnešní den. A ten může změnit mnoho.

Třeba tempo.

Klientka může přijít rozběhnutá z práce a prvních několik minut jí trvá, než vůbec dosedne nejen do křesla, ale i sama do sebe. Někdo jiný potřebuje začít velmi konkrétně. Říct, co se od minula změnilo, co fungovalo, co naopak ne. Další žena si nejprve potřebuje chvíli povídat o něčem úplně jiném. Nemusím s každou dělat totéž stejným způsobem.

Právě proto mě zajímá, jak člověk do prostoru přichází. Nejen co mi říká. Ale jak spolu těch prvních několik minut jsme. Možná právě tady se začíná rodit i kvalita pozdějšího dotyku. Ne v prstech samotných. Ale v pozornosti, která jim předchází.

Když se potom klientka přesune na lehátko, něco se změní. Rozhovor ustoupí. Klientka zavře oči. Tělo se opře o podložku. Prostor se ztiší.

A teprve teď přicházejí ruce. Ne do prázdna. Přicházejí do setkání, které už nějakou dobu trvá.

Vím, jak dnes klientka přišla. Slyšela jsem její hlas. Viděla jsem její pohyb. Mluvily jsme spolu. Někdy jsme se zasmály. Někdy bylo jen ticho. To všechno je součástí stejné návštěvy.

Možná proto mi nikdy úplně nestačilo přemýšlet o manuální práci jako o souboru hmatů. Hmat lze naučit. Lze ukázat směr, tlak, polohu ruky, tempo. Ale péče se neděje na modelu. Děje se mezi dvěma lidmi. A stejný hmat může být součástí úplně jiného setkání.

Právě v tom je jedna z věcí, které se s přibývající zkušeností mění. Nejen ruce jsou zkušenější. Člověk se učí být pozornější už předtím, než je použije. Všimnout si drobné změny. Dopřát někomu pár minut navíc. Jindy naopak nezdržovat. Poznat, že dnes není potřeba tolik slov. Nebo že tentokrát právě rozhovor potřebuje trochu více prostoru.

Není to zvláštní technika. Spíš způsob, jak být při práci přítomná.

Když potom položím ruce na tvář, péče nezačíná. Jen pokračuje jiným způsobem. Možná proto pro mě práce s tváří nezačíná prvním dotykem. Začíná ve chvíli, kdy se otevřou dveře a do TVÁŘOVNY vstoupí člověk.