Tvář, kterou prožívám

"Na fotografiích vypadám jinak."

Tuhle větu při prvních návštěvách slýchám docela často.

"Padají mi víčka, objevila se mi mračivka. Taky se mi změnily kontury a začíná se mi dělat druhá brada. A jedno obočí mám výš než druhé".

Žena v křesle naproti mně popisuje svou tvář. Přesněji řečeno popisuje její obraz.

Je to logické. Naše tvář je v tomhle docela zvláštní. Druzí ji vidí neustále. My sami ne. Abych svou tvář uviděla, potřebuji prostředníka. Zrcadlo. Fotografii. Video. Dokonce ani všechny tyto podoby nejsou stejné.

Tvář, kterou známe ze zrcadla, je stranově převrácená. Na běžné fotografii ji najednou vidíme tak, jak ji vídají ostatní. Protože žádný obličej není dokonale souměrný, může nám tahle méně známá podoba připadat překvapivě cizí. Možná tedy opravdu někdy "na fotografii vypadáme jinak". Ne nutně proto, že fotografie odhalila nějakou pravdu, kterou zrcadlo milosrdně skrývalo. Jen se na sebe díváme jiným způsobem, než na jaký jsme zvyklé.

Dnes navíc vlastní tvář nevídáme jen při ranním pohledu do zrcadla. Máme ji v telefonu. Při online hovoru může naše tvář zůstat několik desítek minut v malém okénku přímo přede námi, zatímco mluvíme s někým jiným. To je vlastně dost neobvyklá situace. Jsme v kontaktu s druhými, současně se při tom můžeme pozorovat. Jak se tváříme, jak vypadáme z určitého úhlu. Co se děje s bradou, když skloníme hlavu. Jak vypadají oči, když se usmějeme. A také jak je na nás vidět únava.

Jakmile se jednou začneme pozorovat tímto způsobem, detailů se objeví nekonečně mnoho. Na vlastní tvář se totiž můžeme dívat nejen jako na obraz sebe samých. Můžeme ji začít sledovat jako obraz, který je potřeba kontrolovat, porovnávat, případně opravovat.

Neříkám tím, že je špatně chtít vypadat dobře. Vzhled je jedním z aspektů našeho vztahu k tváři a k nám samým. Jen není tím jediným.

A právě tady mě při konzultacích opakovaně zaujme určitý paradox. Když se klientky zeptám, co na své tváři vidí, odpovědi většinou přicházejí snadno. Když se ale zeptám, jak svou tvář vnímá, bývá to podstatně těžší.

Někdy nastane chvíle ticha.

"Jak to myslíte?"

Myslím tím úplně jednoduše: "Jaké to je být ve své tváři? Cítíte někde tah? Tíhu? Stažení? Je některá část výraznější než jiná?"

Najednou už nemluvíme o tom, jak tvář vypadá. Pozornost se otočila jiným směrem. A právě ten rozdíl mě zajímá. Můžeme svou tvář znát překvapivě podrobně zvenku a zároveň jí věnovat jen velmi málo pozornosti zevnitř. Víme, kde máme vrásku. Známe úhel, ze kterého se nerady fotografujeme. Všimneme si milimetrové změny kontury. Ale otázka "co právě ve své tváři vnímám?" nás může zaskočit.

Možná je to i tím, že tvář má mezi ostatními částmi těla zvláštní postavení. Je naším nejveřejnějším místem. Podle ní nás lidé poznávají. Dívají se na ni, když s námi mluví. Nese výraz, věk, únavu, smích, pláč i soustředění. Je součástí toho, jak se ukazujeme světu. Navíc se proměňuje v čase. Možná právě změny tváře dokážou být tak zvláštní proto, že se nemusí měnit stejným tempem jako náš pocit identity. Můžu se cítit pořád jako já. A pak se jednou podívat na fotografii a na okamžik mě překvapí žena, kterou na ní vidím. Není to někdo jiný. Ale není to ani úplně obraz, který mám o sobě uložený.

Možná jsme se dostaly do zvláštní doby, kdy máme možnost sledovat sebemenší proměny s nebývalou přesností. Fotografii vedle fotografie. Rok vedle roku. Detail vedle detailu. A spolu s tím velmi snadno vzniká pocit, že každá změna něco vyžaduje. Rozhodnutí. Zásah. Nápravu. Přitom změna může být prostě jen změnou. A péče o vzhled nemusí začínat nespokojeností. Můžu chtít vypadat dobře a přitom svou tvář nepovažovat za problém. Můžu se zajímat o vrásky a současně vnímat, že moje tvář je něco podstatně většího než soubor znaků stárnutí. Můžu chtít změnu kontury a nemusím tím odmítat sama sebe. Stejně jako se nemusím nutit milovat každou svou vrásku, abych měla ke své tváři dobrý vztah.

Možná nejde o to nahradit jeden vztah k vlastnímu vzhledu jiným. Spíš do něj přidat další možnost. Vedle otázky "Jak vypadám?" může existovat také otázka "Jak se ve své tváři mám?" Vedle obrazu — zkušenost. Vedle pohledu zvenčí také vjem zevnitř.

A možná právě proto mě práce s tváří tolik zajímá. Nejen proto, že se vzhled tváře může měnit. Ale protože se může měnit i způsob, jakým se k ní vztahujeme.

Tvář nemusí být jen obraz, který nabízím druhým a který sama kontroluji v zrcadle. Je to také místo, odkud se dívám na svět. Místo, kterým se směju. Mluvím. Mračím. Přivřu oči proti slunci. Poznají mě podle něj lidé, kteří mě mají rádi. A většinu dne o něm vůbec nepřemýšlím.

Z objektu, na který se dívám, se tvář může na chvíli stát místem, které prožívám. Možná není potřeba vybrat si jedno nebo druhé. Možná můžeme svou tvář zároveň vidět i obývat.