Tvář, kterou prožívám

První návštěva. Žena v křesle naproti mně začíná tím, jak vypadá. Padají mi víčka. Najednou mám mračivku. Začíná se mi dělat druhá brada. Na fotografiích vypadám jinak.

Je to logické. Tvář je část těla, kterou jsme zvyklé především pozorovat. Díváme se na ni do zrcadla. Vidíme ji na fotografiích, při videohovorech, na obrazovce telefonu. Všímáme si změn. Porovnáváme dnešní tvář s tou, kterou jsme měly před lety. A právě přes obraz často přichází i prvotní důvod návštěvy TVÁŘOVNY.

Jenže mě během konzultace zajímá ještě něco jiného. Nejen jak tvář vypadá. Ale jak ji klientka vnímá.

To je někdy překvapivě obtížná otázka. Jsme zvyklé mluvit o tom, co na své tváři vidíme. Mnohem méně samozřejmé pro nás bývá popsat, co a jak v ní cítíme. Je tam tlak? Tah? Únava? Pocit stažení? Tíha? Nebo vlastně nic zvláštního?

Ne, nemusí tam být problém, který je potřeba objevit. Jde spíš o jiný způsob pozornosti.

Pohled zvenku říká něco o obrazu tváře. Vnímání zevnitř přináší jiný druh informace.

A jedno nemusí rušit druhé. Klientka může chtít vypadat lépe a zároveň se učit svou tvář přesněji vnímat. Může ji zajímat asymetrie a současně si všimnout, že jednu stranu při dotyku prožívá úplně jinak než druhou. Může chtít změnu vzhledu a přitom během péče zjistit, že pro ni dnes bylo důležitější něco jiného.

Právě tohle mě na práci s tváří zajímá. Že se během manuální péče může změnit způsob, jakým tváři věnujeme pozornost.

Dotek k tomu přidá další informace. Tlak, pohyb, kontakt, změnu v čase. Některých míst si klientka začne všímat víc, jiná jako by naopak ustoupila do pozadí. Někdy teprve tehdy dokáže pro sebe přesněji uchopit něco, o čem předtím mluvila jen jako o "zatuhlosti" nebo "napětí". Jindy zjistí, že místo, které ji vizuálně zaměstnávalo nejvíc, není při samotné péči tím, co její pozornost přitahuje.

A někdy se nestane nic z toho. Prostě leží a je jí dobře. I to je úplně v pořádku. Není nutné dělat z každého dotyku hluboký proces sebepoznání.

Ale opakovaně vidím, jak snadno se může naše vlastní tvář stát především objektem, který pozorujeme. Něčím, co kontrolujeme, porovnáváme a hodnotíme. A jak nezvyklé může být na chvíli změnit směr pozornosti. Ne "jak vypadám?" Ale "co vlastně vnímám?"

Tohle rozlišení je pro mě důležité i proto, že máme přirozenou tendenci přeskočit velmi rychle od pozorování k vysvětlení. Vidím změnu, a hned chci vědět, co znamená. Cítím něco ve tváři, a hned hledám příčinu. Někdy dokonce přichází hotové vysvětlení ještě před samotným vnímáním: mám zablokovanou čelist, přetížené svaly, problém s fascií, určitě je to stresem.

Jenže mezi "něco vnímám" a "vím, proč to tak je" je ještě poměrně velký prostor. A právě ten považuji za cenný. Nejdřív vůbec zjistit, co se ve mně děje. Kde. Jak. Jestli je to stejné na obou stranách. Jestli se to mění. A teprve potom případně přemýšlet o souvislostech.

Možná je to malá věc. Ale v praxi znovu a znovu vidím, jak snadno přeskočíme od vjemu rovnou k jeho vysvětlení. U tváře je to ještě výraznější.

Je velmi úzce spojená s tím, jak se poznáváme a jak nás poznávají druzí. Je viditelná. Komunikuje. Mění se s věkem. A zároveň je dnes vlastní obraz tváře neustále po ruce. Nemusíme čekat na zrcadlo. Máme fotografie, videa, přední kameru, obraz sebe sama během online hovoru. Není proto překvapivé, že vztah k vlastní tváři může být výrazně vizuální. Mě však zajímá možnost přidat k pohledu ještě něco dalšího. Vlastní zkušenost.

Protože tvář není jen obraz, který vidím. Je součástí těla, ve kterém žiju. Můžu se na ni dívat a zároveň ji vnímat. Můžu chtít změnu a přitom být zvědavá na to, co skutečně cítím. Můžu si všimnout asymetrie, vrásky nebo změny kontur, aniž bych z tváře udělala soubor míst, která je potřeba postupně opravovat.

Pro mě se právě tady otevírá další rozměr péče. Nejen něco s tváří dělat. Ale vytvořit podmínky, ve kterých ji člověk může chvíli vnímat jinak.

Z objektu, na který se dívám, se tvář může na chvíli stát místem, které prožívám. Protože mezi tím, jak svou tvář vidíme, a tím, jak v ní skutečně jsme, existuje mnohem větší prostor, než se na první pohled zdá.